4–6/7/2018 Hradec Králové

2000

Datum konání: 4. – 6. července 2000, Český Brod
Počet kapel: 82
Počet návštěvníků: 7500
Recenze 1: MusicPage
Recenze 2: MusicServer

Bloodhound Gang, Zion Train, Remember, In Extremo, Tři sestry, Žlutý pes, Tata bojs, J.A.R., Krausberry, Buty, Divokej Bill, NVÚ, Wohnout, Plexis a mnoho dalších

DOBOVÉ REFERENCE

Všechny loňské „pozitivnosti“ budou využity i letos (druhá hudební scéna na koupališti, internetová kavárna nebo 20 %-ní sleva na vlakovém jízdném, kterou opět poskytuje Oficiální dopravce festivalu – České dráhy). Dále jsou připraveny (ve spolupráci s firmou Riff Raff) běžné i méně běžné festivalové atrakce a služby jako např. bungee jumping, paintball, piercing, tetování, barvení těla henou, čajovna s vodními dýmkami, vegetariánské speciality, stříhání a barvení vlasů nebo promítání filmů. Program vedlejší scény byl vytvořen ve spolupráci s časopisy Big Beng! a Rock & Pop, ale také s těmi z Vás, kteří se zúčastnili naší soutěže „Udělej si svůj festival“.

Recenze

Rock For People – J. Špulák (Big Beng!) červenec 2000
Na prestižní ocenění od tuzemských hudebních akademiků v podobě sošky Gramy, na kterou si Petr Fořt z Ameby věší sako, pár hodin před vypuknutím jednoho z největších (ne-li úplně největšího) festivalů u nás nikdo nepomyslel ani v podvědomí. Pořadatelé řešili ‚drobné zádrhely‘, jakým bylo příliš nízké pódium (a tak se podepřelo dřevěnými hranoly na požadovaný metr osmdesát nad zemí), zpoždění při jeho zprovoznění, vstupenkové pásky na rukou koumáků, jejichž barva sice odpovídala letošní žluté, nicméně prakticky měla potisk z Rock For People 1997, případně z letošní Noci plné hvězd v Třinci. K řešení byla koneckonců i poměrně hustá koncentrace diváctva ve stanovém městečku již den před akcí, stejně jako jejich neutuchající nápor u hlavního vchodu, kde se po celý první den fronta nezkrátila na méně než třicet metrů.
Šestý rocník festivalu Rock For People vstoupil do druhého dějství. Byl-li v dávné minulosti lokální záležitostí pro střední Čechy, letos si získal renomé nejvyspělejšího festivalu v zemi, pročež musel změnit tvář. A tak bylo pódium větší nez vloni, hrálo se tři dny jako vloni, zvuk byl dvojnásobně silný a zahraniční hosté měli co dělat, aby se vyrovnali k mimořádným výkonům vybičovaným tuzemským kapelám.

Americká arogance
Pokud bychom měli objektivně vyjmenovat zklamání letošního ročníků, vystačí nám k nim prsty levé ruky. Stánky s občerstvením nabízely úzký sotiment především s jídlem. Když kdosi prohlásil, že být tři dny o párku s hořčicí není žádný med, bylo to alarmující a s odečtením trocha nadsázky pravdivé. Do budoucna se zřejmě bude muset počítat i se zvětšením plochy pro diváky (nevím ale kterým směrem). Vloni se na ni vešly i stany. Ty letos byly posunuty do nově vzniklého stanového městečka a přesto nebylo na ploše k hnutí. Je ale pravda, že jí vévodil mohutný bungee jumping, při jehož odstranění by se ještě tisícovka návštěvníků do areálu v pohodě vešla.
Největší rozhořčení ale přinesla kapela, která měla být hlavní hvězdou a potěšit utahané kostry špetkou ‚legrační‘ podívané. The Bloodhound Gang přijeli jako nepříjemní američtí trotlové, jejichž doménou je sex a arogance. Předesílám, že více si užili toho druhého. Hned po svém příjezdu napadli pořadatele za to, že použili loga kapely na trička k festivalu. Požadovali za to odškodné v podobě padesáti pásku ke vstupu do zákulisí, které mají být rozdány dívkám lačným po styku jakéhokoliv druhu. Samozřejmě nedostali nic, s čímž utichly i hrozby mezinárodním soudem za zneužití loga (nedává to ale smysl, co potom s jejich logem, když ne na materiály akce, kde kapela hraje?). Vrcholná čísla ale přišla teprve na pódiu. Kapele po úvodní Fire Water Burn a druhé Boom (to ještě vypadalo na opravdu povedenou taškařici) vypověděla službu aparatura, pročež následovala půlhodinová pauza. Tu Američané vyplnili soutěžemi typu ‚kdo se svlékne do naha, dostane tričko‘, či ‚kdo sní třicet pravých amerických hot dogů, dostane sto dolarů‘. Představte si, co udělá třicet hot dogů s vaším žaludkem a uvěřte, že sto dolarů nikdo nevyhrál. Zato se pár mládenců svléklo (dívky nikoliv) – za tričko. Tomu říkám obchod. Lidé ale tuhle habaďůru kapele příliš nebaštili, a když byl zpěvák Jimmy Pop povýšený, dostal kelímkem po kebuli. Problém byl, že v těchto hloupostech kapele s gustem přizvukoval překládající český promotér Martin Fořt, jenž si liboval především v přibližování arogance, která na pódiu vládla. Kdo se nesvlékl, byl bodyguardem kapely poměrně drsně vyveden za pódium.
Atmosféra koncertu The Bloodhound Gang šla strmě dolů, neboť si kapela vymýšlela další trapné soutěže a dávala lidem nasrozuměnou, že budou dělat, co si přeje, jinak na ně kašle. Kelímky proto přistávaly na scéně čím dál tím častěji a jejich kapacita se zvyšovala i tehdy, když The Bloodhound Gang začali hrát. No, spíše se trápit, neboť třičtvrtěhodinové vystoupení bylo tak špatné, jako prezentace muzikantů coby lidí. Kytarista Lupus Thunder hrál jako když mu umírá škytavá babička, baskytarista Evil Jarred Hasselhoff více vyhazoval ruce k nebesům na důkaz své dokonalosti, než chytal rytmus, Jimmy Pop a DJ Q-Ball nezazpívali zhola nic, tedy byli falešní, a nálada padala na kolena. Zvedla se až když kapela dohrála parodii na N’Sync v podobě The Bad Touch. Odešla, nikdo nezatleskal a po americkém snu zůstal vzduch. Muzikanti pak z areálu odjeli bez rozloučení, rozzlobeni, že je české publikum nechápe. Kapely na malé scéně byly ale zajímavější než celí The Bloodhound Gang.

Potěšení
Pravými hvězdami ze zahraničí byly v tomto případě další kapely. V první řadě němečtí In Extremo , kteří si spravili chuť po málo navštíveném zářijovém vystoupení v Rock Café v Praze. Osm tisíc diváků bylo nadšeno jejich středověkým thrash metalem. Kapela vybírala z obou desek, poslala do boje oba skvělé dudáky a předák Das letzte Einhorn zpíval charismatickým hlubokým hlasem, který se ve vyšších polohách rozsekal na malé střepiny, jež k sobě přitahoval neviditelný magnet. Blok In Extremo byl mystický, plný dávných podobenství a skladeb, které sice nehýří nápady a mnohdy omílají jeden dokola, nicméně takové skladby se ve středověku vymýšlely. In Extremo totiž vytahují minulost, aby se na ni nezapomnělo. Tím zadělávají pro budoucnost, neboť na jejich podání se musí dát.
Britští technoduboví Zion Train vystoupili před asi zbylými pěti tisíci diváky v závěrečnou hodinu celého festivalu a svým houpavým technorytmem s nádechy jamajského reggae a především zmíněného dubu přivedli unavené publikum do transu. Vynikající zpěvačka Morava doplňovala černošským sametovým hlasem základní rytmické linie a nechala se k tanci leckdy inspirovat hopsajícím kolegou, obsluhujícím dechové nástroje. Programátor sice vymyslel bohulibé postupy, občas jim ale scházela větší hybnost a síla, což bylo dáno absencí dalších možných zvuků. Dub sice vyžaduje určité komorní aroma, pokud je ale v kapele ‚chytrý stroj‘, je hřích jej nenechat pracovat. V závěru nastaveného bloku se zpěvačka přiznala, že je těhotná. Když ji k noze přiletěly tři slunečnice, byla to ta nejkrásnější tečka za celým festivalem.
Podotýkám, že ani In Extremo, ani Zion Train nejsou lidé, kteří by v zákulisí i na scéně předváděli podobně arogantní výstupy jako The Bloodhound Gand. Návštěvníci festivalu jim za to dlouze poděkovali.

Doma je doma
Šestý ročník Rock For People měl neopakovatelný nádech. Že se již na místě mnozí hudebníci za scénou shodli, že je to nejlepší festival, na kterém kdy byli, není divu. Na pódiu nedošlo vlastně k výraznému časovému skluzu, když se protrhla střecha (pršelo ale pouze první den, a to byla ještě celá), technici ji záhy vyspravili a předešli tak chystané nejméně hodinové pauze na její opravu. Z pelotonu účastníků nedorazili na hlavní scénu pouze slovenští Iné kafe, jejichž baskytarista byl přikován pracovními povinnostmi v Bratislavě a pozdní příjezd nepřicházel v úvahu, protože by na kapelu už v programu jednoduše nezbylo místo.
Radost ovšem přinášela jedna formace za druhou a těžko některé cokoliv vytknout i přesto, že kupříkladu Prohrála v kartách měli tak děsivé vokály, že se tvůrci jejich převzatých skladeb museli obracet v posteli, v horším případě v hrobě. K vrcholným momentům patřil jistě příjezd kultovních Tři sester , které k průřezu slavnými momenty své košaté a alkoholem opojené kariéry přizvaly i ztraceného syna Sahulu, jenž si zapěl ve svých nezapomenutelných písničkách a nechal zapomenout na dobu, kdy se chtěl s formací soudit ohledně zneužití své vizáže na obalu alba Průša se vrací . Odpuštěno a zapomenuto.
Vynikající atmosféru podpořili také J.A.R. Lehounké funky se vznášelo nad atletickým stadiónem tak mihotavě, jako skokani z bungee jumpingu. Když se pak šel raper Michael Viktořík najíst ke stánku s klobásou, stal se středem pozornost rozverných kolemstojících a několik minut s nimi rapoval o tom, jak by to s onou klobásou mělo být. Za tenhle výkon si všichni vysloužili potlesk s cejchem skvělé improvizace. Předesílám, že se odehrávala na ploše, nikoliv na pódiu.
Pozitivním koloritem byli Krausberry , kteří byli vytleskání i přesto, že na scénu vstoupili odpoledne před druhou hodinou. Už jsme doma se vrátili nadýcháni amerického vzduchu a mile uvítáni na ruzyňském letišti. Hráli skladby z nedávno vyšlé best of kolekce a učinili paradoxně skvělý prostor pro Žlutého psa , jenž dokreslili letní pohodu mimořádně vydařené akce pojetím ryze kabaretním. S vokalistkami Sukovou a Feriovou se propadl praktikábl, což by mohlo jít na hlavu roztančené Anny K., která kapelu přišla na Sametovou podpořit. Zdeněk Juračka se mezitím zamotal dokola s Františkem Kotvou a výsledek byl žalostný – silnější Kotva zůstal, slabší Juračka padl k zemi. Bohužel nedošlo na Kotvovo sólo na žebříku. V areálu byl totiž jenom třímetrový a ten byl na odvážného borce přece jenom poněkud vysoký. Fakt je ale ten, že žebřík byl za scénou nachystán. To kdyby se náhodou Kotva pochlapil.
Křest novinkového alba Správná pětka si odbyla Zvlášňý škola. Kytarista Jiří Mezník měl nástroj upevněn na policejním pásku sloužícím coby zátarasa při vyšetřování, ačkoliv neustále tvrdil, že má nový fender pás. Když zazněla skladba Starci na chmelu v rázném podání pivní kapely, bylo zřejmé, že přidané minuty neprojdou vniveč, naopak se publikum skvěle zahřeje. Zafungovalo to.

Kdosi
Vyjmenovat všechny zúčastněné kapely a ještě je zrecenzovat je prostorově nemožné a navíc zbytečné. Všechny zahrály svůj nadstandard, k čemuž je přimělo do muziky totálně zamilované publikum. Pravda, kdosi přerazil na přilehlém koupališti skokanský můstek, kdosi prodával trička Zvlášňý školy za babku, aby měl na benzin na cestu domů (mám podezření, že to byla sama kapela), kdosi ztratil roztomilého psího huňáče, který se usadil ve stánku Big Beng!u a strávil tam letní odpoledne a podvečer. Kdosi také přebral tak, že spal přehozen přes zábradlí a docela mu to svědčilo. Kdosi se dostal přes plot do areálu, byl vyveden a zkusil to stejně neúspěšně ještě třikrát. Kdosi ukradl Jurdovi z Divokýho Billa nádherné brýle. Když se ztráta vyhlásila na pódiu, lidé mu přinesl přehršel brýlí jiných, aby si vybral. Zpěvák N.V.Ú., Štěpán Málek, povyprávěl v zákulisí pár nových vtipů a kolega Bohouš Němec chodil po areálu se ženskými kalhotkami na hlavě, které nesundal ani když vyšplhal na věž a provedl bungee jumping.
Rock For People měl všechny atributy letního festivalu. Předesílám, že atributy veskrze pozitivní, a tak si organizátoři potrativší hlasivky zaloužili třetí noc dlouhý spánek spravedlivých. Letos vysadili laťku řádně vysoko a dali přitom na srozuměnou, že tahle akce už dávno není o louce a pár přátelích. Je skvělé, že takový festival máme. Bylo by skvělé, kdyby přežil dalších pár let.
Mimochodem, jen dvakrát prohlásili, že za rok festival nebude. To je méně než vloni.